Vztah člověka s čímkoliv a kýmkoliv může být zakoušen na třech možných vývojových linkách, a to podle kvality, zřizovatele, která vztah uspořádává. Důvodem vztahu je interakce na přání – zažívání a uvědomování si jeho působení, posléze rozlišení příčinnosti projevů, a skrze reakce rozlišení jejich vlastností kvalit. Smyslovým vnímáním lze rozlišit tři působící kvality, vědomí (cit, srdce), podvědomí (touha, vášeň) a rozum (chtíč, žádostivost). Cit a touha vytváří scénu poznání, rozum je ve vztahu sebeúčelný, je poznávajícím scény poznání. Pro tento popis omezím motiv touhy na reprodukci, sebezachování, prožívání a uvědomování. Motivem účasti citu je zakoušení a rozlišení kvalit sounáležitosti (náležení jsoucímu), sebeobětováním (oběť – coby vroucí objetí s objektem pozornosti). Motivem účast rozumu  ve vztahu je poznávání, rozlišování a uvědomování si – nejprve vnějších, smysly rozlišitelných okolností, později mentálních, v mentálních pojmech a obrazech rozlišitelných okolností, a nakonec citových, v nevinném poznání rozlišitelných okolností.

Vztah rozumu projevuje v krajnostech stav miluji/nenávidím (hodnocení), vztah touhy živost/ochablost (vášeň), stavovým projevem citu je láska (zde absentuje stav duality, neboť mizí vztah objekt-suběkt) 

Je li v rozumu nerozlišiena uspořádávající kvalita,  jde vztah vždy procesem vzplanutí – zakoušení – využití – vychladnutí. Vztah poplatný sebeúčelovosti rozumu, či účelovosti touhy je také účolovostí vymezen a omezen, v jiných oblastech neplodný, chybný, neplodnost a chybovost zakoušející. Takový  vztah je opakován a realizován, dokud nedojde zakoušejícími k rozlišení a poznání neplodnosti a nenaplněnosti (chybovosti). Tyto, každému známé nenaplněné vztahy zakoušíme v naději na vztah vedený citem – láskou, kterou každý člověk alespoň jedenkrát, bez vědomého přičinění v životě zakouší. A právě pro dostupnost této zkušenosti každým mohu nyní nasměrovat pozornost k pohledu na poznatelné vlastnosti jsoucna, v lásce se vždy a věčně projevující bez ohledu a rozlišení jména, prostředí, pohlaví, stavu, gramotnosti, schopností, věku atd. – bez ohledu na vše vnější i vnitřní pomíjivé. Můžeš si nyní, jako divák promítat vztah tebou prožité lásky a všimnout si, že:

• každému tvému stavu plnosti a spokojenosti předcházela sebeneúčelnost a nepozornost k vlastnímu prospěchu, zároveň jsi ale, z nevysvětlitelných důvodů, partnerovi věnoval celý potenciál sebe a skrze sebe realizoval jeho prospěch (jeho chtíč, touhy či cit) podle toho, kterému pilíři zájmu partner právě věnoval pozornost. 
• prostředky a způsob realizace a interakce nezvažuješ, nehodnotíš, neopíráš se o přesvědčení, dohody a představy (pomíjivé kvality), nýbrž následuješ „vnitřní vedení“ jakési neúplné, avšak volností naplněné obrazné pokyny, vztahující se jen a pouze k aktuánímu pohledu, kroku (aproximace) v jediném existujícím, hlubokém „nyní“. Tvá koncentrace na toto „řešení v nyní“ tě zcela oprostila od vnímání ostatních okolností světa, událostí atd.. (ostatní mluví a činí, aniž by jsi měl potřebu vnímat) Zároveň, takto vnitřně veden, je tebou rozhodováno souladně s tvůrčími projevy nejen ve vztahu k pozornosti, ale i k okolnostem, ze kterých vztah vyrůstá. 
• tvá rozhodování neprovází “vzdor” a ”pochybnost” Neprcháš před nečím, či od něčeho (svíravého, strašného), nýbrž, ve tvém vjemu, do vědomí vstupujícího pohledem, zvukem, dotykem, čichem, či pozorností  je zvláštní jasnost věnovaná sounáležitým kvalitám, v nichž se bez přičinění vyznáš, a které,  bez potřeby uvědomování následuješ. A silou vlastní této jasnosti, její mocí i ochranou se pohybuješ, volný a jistý ve prospěch lásky.
• můžeš sledovat, jak započalo anomální formování elektrochemických buněčných a hormonálních procesů – dochází k přímému formátování, upgrade organické hmoty tvého těla na hmotu schopnou mimosmyslové zkušenosti, mimotělního vnímání a schopnost prožívat a uvědomovat si oblast pouhé pozornosti (cítíš se silný, výborně, v nezlomném entusiasmu, rozlišuješ niterná přání druhých, aniž by je sami formulovali, apod.) 

V procitání k lásce působí další a další projevy jsoucna (vědomí, citu) a podvědomí, smysly nerozlišitelné, jejich znalost však k procitnutí zapotřebí není. (“Na počátku byl citem do představy tvému rozumu načrtnut předobraz smysluplnosti spojení s objektem pozornosti, tento předobraz převedlo podvědomí na rovinu očekávaných pocitů, poté rozum nevědomě koncipoval přání uskutečnit tyto představené pocity. Teprve pak ses již sám rozumně a vědomě rozhodl být nástrojem spojení s objektem pozornosti (partnerem), k uskutečnění předobrazu blaženosti pocitů, smysluplnosti spojení.)

Vztah uspořádávaný vědomím bytí, láskou, vytváří záladní orientaci rozumu v oblasti cíle a smyslu života každému člověku, neboť je zakoušen a rozlišován vrcholný stav blaženosti, nezávislý na stavech podmíněných vnějším uspořádáním. Blaženost (plnost) a bezpodmínečnost (volnost) se od tohoto okamžiku stává vrcholnou kvalitou, smyslem a cílem existece každého člověka.

Po představení lásky člověku opět ustupuje vědomé bytí (srdce, cit) do pozadí, ne však rozhodnutím vědomého bytí, nýbrž rozhodnutím rozumu si lásku přivlastnit. Rozhodnutím přestat sloužit interakci, vztahu, nýbrž interakci vztah ovládnout. 

Celé to téma nekonečně přesahuje zde vyjádřené zúžení, v tichu a klidu za oponou nezájmu o pomíjivé rozvíjí jemnost mysli, odevzdané souladu a harmonii. My sami jsme sobě nástrojem, abychom poté, kdy sebe vlastním rozumen poznání naladíme, mohl v plnosti zaznít a vnímat souladné tóny symfonie v jediném orchestru všeho projeveného.